O NÁS

NOVINKY

PLEMENA

GALERIE

ZAJÍMAVOSTI

BLOGY

KONTAKT

ODKAZY


CHOVATELSKÁ STANICE FCI OD SMUTNÉ ŘÍČKY

Bechyně

Mezinárodně chráněný název chovatelské stanice Od Smutné říčky byl registrován 29. 10. 1993.
Je místopisně odvozen od říčky Smutné, která pramení nedaleko obce Chyšky.
Je zásobárnou vody v rybníku Chobot v Sepekově, protéká Bechyní, a pod zámkem,
jenž byl koncem 16. století rezidenčním sídlem Petra Voka z Rožmberka, se vlévá do řeky Lužnice.

Zpočátku jsem se v této chovatelské stanici věnoval chovu plemene basset hound.
První vrh jsem odchoval v roce 1995 a pak následovaly ještě další čtyři. Protože jsem
se zúčastňoval a stále se účastním lovů jako psovod, byl jsem záhy nucen orientovat
se na jiné plemeno, neboť se ukázalo, že basset hound je pro tento účel zcela nevhodný.
V České republice se začal výrazně prosazovat velmi těžký a neohrabaný typ bassetů
a chovatelé se stále více orientovali na výstavní tituly, než na zdraví a výkon. Psi navíc
nebyli hlasití na stopě a vzhledem ke své tělesné konstrukci měli problémy s páteří a klouby.

Můj první pes byl gordonsetr, kterého jsem si koupil v roce 1964. Byla to fena Tosca z Pěnného.
Věnoval jsem se i ohařům výmarským. Stavěcí psi mě stále lákali a volba padla na ohaře maďarské.
Rozhodl jsem se neponechat nic náhodě a v renomovaných chovatelských stanicích na Slovensku
a v Maďarsku jsem nakoupil několik štěňat hladkosrsté i drátosrsté varianty.
Nejlepší z nich jsem postupně vybral jako možné kandidáty do chovu. S nimi jsem začal
sbírat výstavní tituly a úspěchy na zkouškách, postupně se začínali prosazovat i psi z mých
odchovů. Jak je však všeobecně známo, každý úspěch či dobrý skutek musí být v našich krajích
po zásluze potrestán. Moje chovatelské úspěchy byly trnem v oku mnoha řadovým členům klubu,
především však jeho funkcionářům. Poradce chovu Pavel Navrátil se rozhodl, že mě chov trochu
ztíží. S vystavením krycích listů otálel tak dlouho, až feny odháraly. Mezitím se mnou
odmítal jakkoliv komunikovat, na dopisy neodpovídal, telefon položil, jakmile jsem se představil.
Když už mi krycí list vystavil, nenapsal do něj pod různými záminkami plemeníky,
které jsem si sám vybral, přičemž jsem kryl výhradně špičkovými psy v zahraničí.
Vyžadoval kupříkladu na poslední chvíli úředně ověřený překlad průkazu původu zahraničního psa.
Výčet nesmyslů, které po mně poradce chovu požadoval, aby mi znemožnil chov by byl velmi dlouhý.

Další problémy s klubem nastaly s odchovem tak zvaných nadpočetných štěňat, které chovatelský
a zápisní řád klubu, v rozporu se zákonem na ochranu zvířat proti týrání, nařizoval utratit.
Konflikt vyvrcholil, když jsem se rozhodně postavil proti zkoušce ostrosti, kterou tento
řád pro zařazení psů do chovu vyžadoval. Tato zkouška v praxi znamená, že pes musí zadávit
živou kočku, nebo se o to alespoň pokusit, což je v jasném rozporu s platnou legislativou
a navíc naprosto nehumánní. Nakonec jsem byl z chovatelského klubu vyloučen pro pohrdání,
rozvracečství a ignorantství.

Ocitl jsem se ve svízelné situaci. Měl jsem špičkové chovné jedince, interšampiony,
národní šampiony české i zahraniční v juniorech i dospělých, všechny s řadou výborně
absolvovaných zkoušek. Investoval jsem do takové kvalitní chovné skupiny mnoho prostředků
a nemohl jsem chovat. Rozhodl jsem se převést psy a celý chov na manželku.
Nebyla však do chovatelského klubu přijata. Pokusil jsem se odchovat štěňata ve dvou jiných
chovatelských stanicích, ale obě jejich majitelky byly poradcem chovu Pavlem Navrátilem
z klubu vyloučeny. Chtěl jsem založit jiný chovatelský klub, ale ČMKU jej neuznala.
Po mém vyloučení z chovatelského klubu a marné snaze najít jinou cestu, jak v chovu
pokračovat, jsem zažil jen urážky, ponižování a lži. Josef Němec, tehdejší předseda ČMKU,
a Lubomír Široký, předseda DR ČMKU, se jednoznačně postavili za represivně inkviziční praktiky
klubových funkcionářů. Především Josef Němec neustále tvrdil, že mi chce pomoci a přitom
lhal a vymýšlel intriky, jak mi úplně zabránit v chovu. Obdobně se chovali tehdejší
funkcionáři ČMKJ Břetislav Uchytil, Jiří Ohlídal a Dagmar Poláková. Učinil jsem poslední
zoufalý pokus. Převedl jsem feny na Slovensko a několik vrhů jsem tam odchoval. Chtěl jsem si
zachovat svůj pracně vybudovaný chov i za cenu, že štěňata budou odchována v jiné zemi,
pod jiným jménem. Když to Dagmar Poláková zjistila, obvinila mě v zinscenovaném procesu,
že jsem chtěl vystavit pro jedna a tatáž štěňata dvojí rodokmeny. Byl jsem předvolán před
kárnou komisi ČMKU. Komunističtí "inkvizitoři" padesátých let minulého století by se mohli
mnohému přiučit. Ti, kteří mě přišli soudit a odsoudit, neměli o celém případu ani ponětí.
Všechno bylo v režii těch, kteří byli odhodláni mě definitivně zlikvidovat. Navíc
Dagmar Poláková zařídila na Slovenské kynologické jednotě, aby průkazy původu pro štěňata
od mých fen nebyly vystavovány ani na Slovensku. Rozhodl jsem se předat celý případ médiím.
Podobně se zachovala Vladimíra Tichá, která se nominovala do funkce jakési samozvané tiskové
mluvčí, a zcela bezostyšně lhala v rozhlase i v televizi, aby mě očernila a obhájila praktiky
těch, jejichž jménem promlouvala. Poté, co na mě 8.9.2001 na MVP v Mladé Boleslavi
Jiří Navrátil, jeden z iniciátorů mého vyloučení z klubu, v okamžiku, když jsem vycházel
z výstavního kruhu, plivnul, byl jsem rozhodnutý s kynologií definitivně skončit.

Toto černé období historie chovatelské stanice Od Smutné říčky považuji za uzavřené,
nehodlám však na něj zapomenout. Už proto ne, že ti, o kterých se zmiňuji jsou stále ještě
nyní, kdy píši tyto řádky (léto 2006), ve vedení naší kynologie a škodí dál psům i lidem.
Soudí se, za peníze nás chovatelů a majitelů psů, se slušnými lidmi, které se rozhodli
zlikvidovat proto, že mají jiný názor než oficiální. Sami psy nechovají, protože to neumějí,
přesto však jsou do té míry arogantní, že určují nesmyslná pravidla, kterak mají chovatelé
ve své profesi postupovat. Z tohoto úhlu pohledu považuji českou kynologii za svévolnou
totalitní organizaci, v níž se beztrestně porušují etika i zákony. Řadu klubů považuji
za spolky s čistě mafiánskými praktikami, jejichž kmotři, či chcete-li kluboví funkcionáři,
se chovají tak, aby vytvářeli podmínky pro chov především sobě a svým přisluhovačům
a chovatelské aktivity jiných potlačovali, či dokonce znemožňovali. Takové chovatelské kluby
považuji za škůdce v chovu psů.

Chov psů je velmi složitá profese, vyžaduje značné množství odborných znalostí a cit pro
výběr chovných jedinců, u pracovních plemen navíc schopnost psy cvičit. Je naprosto
nepochopitelné, že před skutečnými chovateli upřednostňují funkcionáři množitele, kteří mají
jednu fenu a vytrvale kryjí nejbližším psem nebo u poradce chovu. Děje se tak pro loajalitu
oněch ,,chovatelů“ - tito lidé jsou schopni podpořit funkcionáře v jakékoli jejich činnosti.

Své rozhodnutí ukončit svou kynologickou činnost jsem nakonec uskutečnil.
Rozdal jsem mladé feny lidem, u nichž jsem měl jistotu, že o ně budou dobře pečovat.
Jen dvě zakladatelky mého chovu, Bety a Boru, mám dodnes a nechávám je spokojeně užívat
si stáří. Zůstalo mi ale několik dobrých přátel, kteří mi pomáhali radou, ale především
byli mojí morální podporou, díky nim jsem na kynologii zcela nezanevřel.

Castle in Bechyne

Byla tu ale také Nessie des Gorges de Franchard, fena auvergneského ohaře,
kterou jsem přivezl v roce 1997 z Francie. Byla a stále ještě je velmi krásná a pracovně
vynikající, typická představitelka plemene, méně obvyklého uhlovaného zbarvení. V roce a půl
svého života však onemocněla poruchou štítné žlázy. Léčil ji pan profesor Svoboda.
Jezdil jsem s ní na pravidelná vyšetření, ale mnoho nadějí na její využití v chovu mi
tenkrát pan profesor nedával. Daroval jsem ji svým známým s podmínkou, že budou pravidelně
pana profesora navštěvovat a o Nessii se dobře starat. Počátkem roku 2003 jsem se dozvěděl,
že Nessie je zcela zdravá a je možné ji nakrýt. I to rozhodlo o tom, že jsem s chovem psů
definitivně neskončil. Po poradě o jejím zdravotním stavu s panem profesorem Svobodou
i jejími majiteli, jsem jí našel v Belgii vynikajícího ,,ženicha“ a 30. 9. 2003 jem měl svůj
první vrh auvergneských ohařů. Z tohoto vrhu jsem si nechal dvě feny - Gamu a Goru.
V témže roce jsem ještě koupil Axu a Ambru z českých chovů. Axa tragicky zahynula a tak
jsem měl do začátku chovu tři feny a psa Vizira, kterého jsem v roce 2004 koupil ve Francii.
K nim v roce 2006 přibyl ještě další pes Brigand, importovaný rovněž z Francie.

Malými modrými gaskoňskými honiči jsem se snad ani neměl v plánu zabývat. K tomu, že mám
tyto krásné, vznešené a ušlechtilé psy, přispěla náhoda. Petr Hofman přivezl z Francie
v roce 1999 fenu Parisienne du Grand Veilly. V roce 2002 ji ve Francii nakryl Samirem
a přivezl štěně - psa jménem Titus. Příliš mě to všechno nezajímalo, neboť to bylo v době,
kdy jsem byl rozhodnutý s kynologií skončit. Petr Hofman mě však dal na výcvik tři štěňata
z tohoto prvního vrhu malých modrých u nás, z vrhu A z Beckova. I to byl jeden z důvodů,
proč jsem v kynologické činnosti pokračoval. Měli jsme v plánu vytvořit kvalitní pracovní
smečku malých modrých. Psi z vrhu A však nesplňovali moje představy o honičích pro lov černé
zvěře. Nebyli při lovu dostatečně důrazní a brzy se unavili. Rozhodl jsem se tyto psy
z výcviku vyřadit. Později jsme zjistili, že Parisienne má těžkou dysplazii kyčelních kloubů a stejně jsou
postiženi všichni její potomci. Pokud jsem se chtěl věnovat malým modrým, musel jsem začít
od začátku. Z Francie jsem přivezl na jaře 2004 štěně - psa Voltaire des Hauts Plateaux
du Cezalier, a téhož roku na podzim dospělého psa Teddyho. Teddy lovil v jedné z nejlepších
smeček malých modrých ve Francii, která se specializuje na lov černé zvěře. Od té doby
jsem se setkal s majitelem této smečky panem Edouardem Diasem ještě několikrát a získal
jsem od něj mnoho rad a informací, jak malé modré cvičit a jak s nimi lovit, jak rozhodnout,
kterého psa zařadit do chovu a kterého ne. Koupil jsem od něj ještě fenu Aby du Pays
de Mandarin. Tito psi konečně splňují moje požadavky na práci honičů při lovu černé zvěře.
Trojici Teddy, Voltaire a Aby doplnil jako čtvrtý ještě Car z Beckova, syn Teddyho.

Nikdy jsem nebyl a jistě ani nebudu tvrdým drezérem, který vycvičil tucty psů ověnčených
tituly z memoriálů. Přesto jsem se svými psy absolvoval řadu pracovních zkoušek a jsem
přesvědčen, že jen zkouška z výkonu a intenzivní využití psa v praxi, prověří dostatečně
jeho kvality. Nejsem ani „sběratel“ výstavních titulů. Přestože mají moji psi výstavní úspěchy
i tituly šampionů, není to pro mě prioritní a už vůbec to nemá vliv na moje rozhodování
o zařazení do chovu. O tom rozhoduje na prvním místě zdraví psa. U všech svých psů nechávám
automaticky provést RTG vyšetření DKK. Psi nesmějí trpět žádnými neduhy, musejí i v těžkých
podmínkách dokázat celý den neúnavně lovit. To pochopitelně souvisí i s trvalým udržováním
dobré fyzické kondice a kvalitním krmením. Stejně důležité je také zdraví psychické.
Psi nesmějí být plaší, či dokonce bázliví, nebo naopak agresivní. Nesmí se bát výstřelu
a musí mít dostatečně pevnou nervovou soustavu, aby bez problémů snášeli intenzitu výcviku.
Nesmí jim vadit dlouhé cesty autem na zkoušky a výstavy, změna prostředí, neznámí lidé a hluk,
na který nejsou zvyklí. Pro zařazení psa do chovu rozhodují nemalou měrou také jeho
lovecké vlohy, které jsou rovněž velmi důležitým faktorem. Splňuje-li pes všechny tyto
požadavky, teprve potom rozhoduje jeho exteriér.

Chovám plemena psů, která se mi líbí. Chovám psy, kteří mě dokáží nadchnout svou povahou,
vzhledem a vlohami. Z mého subjektivního pohledu to musejí být krásní, ušlechtilí
a inteligentní psi a navíc příjemní společníci, kteří jsou lehce ovladatelní.
Auvergneští ohaři a malí modří gaskoňští honiči všechna tato kritéria splňují.
Dávají mi lásku bez hranic a bez podmínek, absolutní a samozřejmou důvěru.
Neznají závist ani nenávist, faleš ani pokrytectví. Proto je mám tak rád.
Více než jejich úspěchy, pracovní a výstavní, mi leží na srdci jejich šťastný
a spokojený život. A já se snažím, doufám že úspěšně, jim ho zabezpečit.



© Fefi design 2006
fefi.wz.cz